Zvláštní je, že ačkoli se Oldboy tolik přetřásal, nikde vám o něm neřekli nic konkrétního. Kdo ví, jestli je to dobře nebo špatně. Kdosi kdesi jen naznačil, že jde o film se zvratem na konci, něco ve stylu Šestého smyslu. Není to zrovna přesná definice, ale alespoň trochu vás to připraví na čekání čehokoli.
Zápletka filmu se točí kolem chlapíka jménem Dä-su. Toho někdo přiopilého sebere na ulici a zavře do garsonky, kde ho nechá osamoceného živořit o rýžových knedlíčcích patnáct let. Jediným jeho kontaktem se světem je televize, ze které se dozvídá o tom, co se venku děje a mimo jiné i o vraždě své ženy. A po patnácti letech ho důkladně poznaného tím vězením jeho neznámý věznitel prostě pustí. Jen tak.
Dä-su neví, kdo ho věznil a proč, nemá rodinu, nemá kam jít. Chce zjistit, kdo mu to udělal, a chce ho zabít. Na svobodě se ho ujme Mi-do a spolu pátrají po tom, kdo a zač se Dä-suovi takhle krutě pomstil. Kdyby jen věděli, že ta správná otázka není proč ale jak... Jeden recenzent v Premiére přirovnal svůj pocit z tohoto filmu k pocitu z Amélie z Montmartru, až na to, že radost ze života vystřídala naprostá deprese. Musím s ním souhlasit i nesouhlasit zároveň. Ten pocit byl podobný. Bylo to jako rána do hlavy. Když jsem vyšla z kina, neviděla jsem svět pro myšlenky, které mě obklopovaly jako oblak, ve kterém jsem se topila. Ale nebyla to deprese. Byl to naprostý zmatek.
Zmatek po filmu který nabízel soustu otázek a téměř žádné odpovědi. Byla jsem naprosto zmatená z toho příběhu, ze změti lží, polopravd, flashbacků a delirií hlavních hrdinů a nejvíc ze závěrečného vyústění nebo vysvětlení či čehosi podobného na můj vkus krapet přežhaveného. Ten film mě dostal. Nevěděla jsem, co si s ním počít. Nejjednodušeji by se to dalo vyjádřit třemi interpunkčními znaménky: ???, která se pak změnila v !!!.
Oldboy je zvláštní film. Chtělo by se říct až divný. Má svou obrazovou poetiku, i když je drsný, mrazivý a syrový. Má svou vnitřní logiku a snad i hlubší smysl, kterého se pořád nemůžu dobrat, ale věřím, že v něm je. Donutí vás přemýšlet, ale čím víc otázek si položíte, tím blíž se dostanete k zjištění, že žádná odpověď vás už nedokáže dostatečně uspokojit. Je to vpravdě postmoderní film. Pokud je vaše mysl otevřená a nebráníte se filmovému experimentování, neváhejte, jděte na něj do kina a pořádně si ho užijte.
Nejradši bych Oldboye předepisovala jako lék na nevolnost z hollywoodských klasických filmů s návodem k použití v příbalovém letáku. Jeden Oldboy týdně vás rozhodně postaví na nohy:-).
