Vyzdvihněme ty, u kterých možno vysledovat nějaké společné znaky, které se zřejmě staly podkladem pro tvorbu tohoto filmu.
Na stránkách Method Studia, což je „visual effects artists' studio“, které se specializuje na výrobu reklamních spotů a videoklipů, se dozvídáme, že Francis Lawrence je jeden ze štastných čtyřiceti režisérů, kteří pracují pod hlavičkou Method a může se tak podílet na utváření těch nejinovativnějších, nejkvalitnějších a nejprofesionálnějších mediálních počinů posledních let.
Režisér nového filmového zpracování komiksového hrdiny Hellblizera má na svém kontě reklamu na Bakardy, videoklipy pro Jennifer Lopez, Nelly Furtado nebo Green Day. Poznáte jeho manýru libování si v šerosvitech a erotické hladké kráse, všimnete si ostrých barev a inteligentního střihu. Nutno také podotknout, že pod Method Studiem najdeme takové jména jako Alanis Morissette, Alex Frisch, Sofie a Francise Ford Coppolla nebo Billy Bob Thorntona. Všichni z nich jsou pod značkou Methodu udáváni jako režiséři reklam nebo videoklipů.
Na filmu Constantine je zřejmé, že je režisér hodně ovlivněný prací pro masová media. Jeho filmové projekty jsou dokonalým prototypem současného reklamního umění. V každém záběru je znát až kýčovitá dokonalost, čistota digitální práce, maximální využití filmových efektů, rychlost, pružnost, uhrančivá krása, omračující nápad a vtip, silové napětí, rychlý střih a profesionální využití hry světla a stínu, v neposlední řadě podprahové sexuálno. Až na pár detailů toto všechno v jeho prvním celovečerním filmu najdete.
Děj filmu se tematicky drží komiksové předlohy, filmový hrdina je oproti komiksovému sice tmavovlasý a nežije v Anglii, nýbrž v Los Angeles, ale pokud nejste fanoušek a znalec kreslených hrdinů, nebude vám tato malá změna vadit. O jeho minulosti víme jen to, že jako dítě vídával divné věci a po několika psychiatrických vyšetřeních a pokusu o sebevraždu je odsouzen k tomu, aby vymítal pekelné démony z lidí a stejně se pak dostal do pekla. Jelikož nemá zase až tak vypracované svaly, disponuje tento sympaťák hlavou.
Nevymítá ďábla jen tak z plezíru, vymítá, protože mu nic jiného nezbývá, a protože doufá, že se jako sebevrah tímto vykoupí a dostane do nebe ... nebo jen tak frajeří? Kdo si ale hraje na frajera, musí tak činit s jistým výrazem a udržovat si dekor. Ať už je to při nečekaném boji s čistokrevným hmyzím monstrem z pekel, při cestě do podsvětí nebo v závěrečném sebevražedném hereckém koncertu, KEANU REEVES diskurz hrdiny dodržuje precizně, elegantně a sexy. Trošku James Bond, více však Bruce Willis ve Smrtonosné pasti by mu mohli konkurovat.
O něco méně přesvědčivý byl výkon Rachel Weiszové (Angela Dodson/Isabel). Ne proto, že nebyl strhující, možná ani ne vinou samotné herečky, bylo to spíš tím, že sám režisér zapomněl na hlubší prokreslení filmové hrdinky. Spadla z nebe, patří do pekla. Na co právě myslí, je tak tajemná policistka, která se obrátí na Constantina, aby ji pomohl vypátrat důvod smrti jejího dvojčete, bigotní katoličky Isabel. Za prvé je RACHEL Weiszová především krásná žena, za druhé není žádné „ořezávátko“ a za třetí bude sloužit jako silné médium pro záměry syna pekel Mamona, který chce přes odpor svého otce Ďábla ovládnout lidské pokolení.
Odvrátit tuto hrozbu má právě John, který celou dobu něco tuší. Na všechno je ale málo času, proto jsme svědky pravého filmového nebo spíš klipového děje. Poté, co v cuku - letu projdeme skrz démonickou disko party, seznámíme se s postavou Midnita (Djimon Hounsou) udržovatele rovnováhy mezi nebem a peklem, se prostřednictvím lavoru s vlažnou vodou dostáváme do Pekla. Tak, jak ho popisuje Dante nebo Bosch, jen s tím rozdílem, že všude se povalují vraky aut. Hned, jakmile máme první díl hádanky - „co se vlastně děje?“, přemístí nás kamera do zákulisí bowlingové haly, výtvarně velmi zajímavé prostředí, připomínající obří kolotočovou atrakci. John a Angela se dozvídají další indicie a už aby byli zase jinde... a všude jde cítit síra... a... a...
Nudit se rozhodně nebudete, protože vše je velmi elegantně prošpikováno ironickými poznámkami a vtipnými komentáři, dokonce i gesty. Ta nadsázka potěší všechny, kteří nemají rádi upjaté akční trháky, vážné hluboké myšlenky a vůbec konvenci jako takovou, protože snímek Constantine konvenční rozhodně není. Můžeme si klidně dovolit jej označit za postmoderní šlágr, a také svým způsobem za lehký návrat k magickému realismu.
Zkuste si představit, že vám na zahradu před váš dům přivezou z pouti Dům hrůzy. Jste zvědaví a vejdete dovnitř nasednete do vozíku a necháváte se vézt. Cestou se bojíte a bavíte vlastní kýčovitostí celé akce, ale protože vozík jede rychle, stane se z celého výletu rychlý průlet strachem i zábavou. Když pak vyjdete zpátky na zahradu pamatujete si jen ten pocit, ale detaily rychle vyprchají z paměti. Tak nějak podobně se může divák cítit po shlédnutí snímku Constantine. Prvotní je nadšení z efektního vizuálna, druhotné je potěšení z toho, že i hrůza může být zábavná a to ve všech směrech. Spokojen bude dokonce i náročný hudební posluchač, když během sledování akce zaslechne kvalitní jazzový standard nebo výbornou britskou artrockovou formaci The Tool.
Není třeba se zabývat někým hlubším záměrem režiséra, myslím, že chtěl pobavit, potěšit a neunavit, což se mu až na pár patetických výlevů rozhodně podařilo.
